Ron Fricke stál v roce 1983 za kamerou při natáčení filmu KOYAANISQATSI. Tato první část cyklu režiséra Godfreye Reggia a hudebního skladatele Philipa Glasse zachytila umělecky výjimečnou formou obraz industrializovaného amerického kontinentu. Druhou částí zamýšlené trilogie bylo POWAQQATSI (1988), fascinujícím způsobem ztvárňující krásu a ošklivost Třetího světa. Oba filmy spojovala experimentální forma; výtvarně působivé záběry byly střihem a triky rytmizovány v souladu či v kontrastu k minimalistické hudbě. Obrazová a zvuková patetičnost obou filmů se podřizovala jejich hlavní myšlence: ukázat ohroženou krásu naší planety a přispět k její záchraně.

Vzhledem k náročnosti projektu se o třetím filmu trilogie (NAQQOYQATSI, dle jiných pramenů NAKOIQATSI) zatím pouze uvažuje; jakoby místo něj vznikla Frickova BARAKA. Struktura filmu je však odlišná: záběry, natočené v průběhu 14 měsíců ve 24 zemích světa, směšují formu i obsah předchozích filmů, nedosahují však přitom jejich účinnosti. Snímek připomíná spíše oživlý National Geographic: akademicky přesné obrázky, působivě nasnímané scenérie exotických zemí a trikové záběry známých míst tvoří album, v němž za sebou následují do větších celků spojené sekvence. Blok přírodních krás střídají náboženské obřady všeho druhu, v kontrastu k myšlenkové závažnosti těchto obrazů následuje část věnovaná devastaci zemského povrchu a "civilizaci" jejího obyvatelstva. Bezproblémový tok zajímavých obrázků je doprovázen stejně bezproblémovou elektronickou hudbou, občas oživenou vpádem reálných zvuků. Stejně jako Reggio vybral si i Ron Fricke jako název filmu slovo z jazyka přírodního národa: baraka znamená v nářečí kmene Sufi štěstí, vůni, dech, ale i "esenci života, z níž pramení evoluční vývoj".