Je logické, že osobnost Václava Havla hned po listopadu 1989 přitáhla zájem filmařů. A je zajímavé, že první dva celovečerní dokumenty o něm natočili tvůrci z exilu. Vojtěch Jasný realizoval v kanadsko-české koprodukci snímek Proč Havel? (1991) a o dva roky později Ivan Fíla v německo-české koprodukci titul Václav Havel - česká pohádka. Z těch následujících připomínáme ještě stěžejního Kouteckého a Jankova Občana Havla (2008) nebo dva dokumenty Jana a Adama Novákových Občan Václav Havel jede na dovolenou (2005) a Občan Havel přikuluje (2007). Film Ivana Fíly otevírají záběry z plzeňské věznice Bory, v níž si Havel jako politický vězeň odpykával jeden ze svých trestů. V bezútěšném kamrlíku kamera objeví mladého bachaře (Petr Vacek), který se chce stát vězeňským psychologem a který zkoumá tzv. vězeňský syndrom. Muž v uniformě proto studuje knihy Václava Havla a na stole má i řadu kazet s jeho obrazovými záznamy. Druhým „průvodcem" ve filmu je spíkr Boris Rösner, předčítající úryvky z Havlových Dopisů Olze, v nichž se známý disident a dramatik zamýšlí nad existenciálními věcmi, uvažuje sám o sobě, o společnosti, z níž je dočasně vydělen, ale třeba také o smrti. Samotný Havel pak vzpomíná na různé etapy svého života a komentuje své současné postavení prezidenta. Mluví o Olze, která na kameru řekne také pár slov. Dokumentaristé ho sledují na Pražském hradě, v Lánech nebo na návštěvě v Německu. „Komentář" (tj. Havlův monolog i čtené úryvky) je provázen estetizovanými záběry přírody, pražských ulic nebo již zmíněné věznice. Jedním z prvků ozvláštnění je přechod záběrů z televizní obrazovky do „reálu" během Havlových promluv. Nescházejí ani humorné okamžiky, k nimž místy přispívá i hravá hudba Jiřího Stivína, která jinak umně podbarvuje „děj".